Vallagarina

Mezi středověkými hrady a prastarými legendami

Úsek Adige, kde řeka teče od Trenta na jih, je obklopený zelenými vinicemi, které vykreslují pravidelné geometrické obrazce sahající ode dna údolí až po svahy nejbližších horských velikánů, jež lemují její tok. Takové je údolí Vallagarina, které se svažuje od samého srdce Alp až k nížině. Odjakživa tvoří jižní bránu do Trentina a spojuje odlišná území a kultury, rovinu a hory, italskou a německou kulturu.

Jeho baštami jsou dvě impozantní feudální sídla, Castel Beseno, které vítá cestovatele přicházející ze střední Evropy, a po třiceti kilometrech dále na jih sídlo Avio, které je propouští na dohled od města Giulietta. Mezi tím se střídají další opevnění, která svědčí o historii údolí. Neexistuje tu žádná lokalita, v níž by nebylo k vidění cimbuří a věže nějakého hradu na skalnaté vyvýšenině, jehož název připomíná dobu vzniku anebo staré bitvy a legendy o lásce a magii, jako starobylý Castel Corno v Lenzimě, palác Lodron v Nogaredu, Castelnuovo v Noarně, nebo Castel Pietra v Callianu. Svou mohutností mezi nimi vyniká hrad v Roveretu, nacházející se v centru města, symbol Benátské republiky, jejíž moc v 15. století dosáhla až sem.
Během středověku neprocházela údolím Vallagarina pouze vojska dobyvatelů, ale i davy věřících a kajícníků po cestě do Říma. Očekávaly je poustevny, kostely a kapličky. Takže v kostele sv. Petra v lese (San Pietro in Bosco) v městečku Ala je možné zažít atmosféru, jaká tu panovala za Langobardů, anebo ze starobylých farností Avio v Lizzanu, z goticko-románského kostelíku sv. Antonína v Savignanu a sv. Rocha ve Volanu dýchá středověk. Cenné architektonické prvky ze sedmnáctého a osmnáctého století se nacházejí ve farním kostele Villa Lagarina, zatímco poustevna San Colombano, která se datuje až do roku tisíc, zve poutníky a návštěvníky, aby tu pobyli dnes jako kdysi v naprostém tichu.